Poté, co Alžběta dramaticky odešla, zavládlo v jednací síni těžké a rozpačité ticho. Král Gejza II. seděl na trůnu s hlavou sklopenou a rukama opřenýma o opěradlo. Vedle něj stála královna a jemné rysy její tváře vyjadřovaly zděšení a nejistotu. Poslové z Čech, oblečení do elegantních šatů zdobených erby svých pánů, neobratně přešlapovali na místě a vyčkávali. Jeden z mužů se nakonec odvážil zvednout hlavu a odhodlaně promluvit. Byl to sličný mladík, tak o dva roky starší než Alžběta, s modrýma očima, které se teď plnily zvědavostí a překvapivě i trochou vzteku.

Měl štíhlou, ale svalnatou postavu – nejspíš díky fyzické práci a vojenskému výcviku. Tmavé vlasy stažené dozadu byly znamením vysokého šlechtického původu. I mladíkovo oblečení odráželo dobré postavení – tunika byla z nejjemnější vlny, zdobená vyšívanými pásky a lemovaná kožešinou, přes niž měl plášť uchycený sponou ve tvaru rodového znaku. Ani kožené boty, vysoké až ke kolenům, nenechaly nikoho na pochybách, že z české výpravy právě tenhle mladík patří k těm nejurozenějším. „Milosti,“ začal s lehkým zadrhnutím, „musím se zeptat… Co se právě stalo s princeznou Alžbětou? Viděl jsem její tvář a.… nezdálo se mi, že je z té dohody nadšená.“