Duben roku 1945. Již téměř šest let trvá světová válka. Je skoro jisté, že Němci prohráli, protože Spojenci stojí před branami Berlína. V takové chvíli jdu v doprovodu dvou vojáků temným lesem. Po několika minutách dorazíme na místo. Vstup hlídají čtyři vojáci. Všichni mají na výložkách svastiky a na kožených páscích masivní pistole. Při pohledu na nás zdvihají nataženou pravou paži a zdraví se slovy: Sieg Heil! Jeden z nich mě důkladně prohledává. Konečně otevírá těžké dveře a vcházíme do obrovského bunkru. Po celou dobu jsem nervózní. Cítím, že moje tělo je jako želé. Cestou mě znovu legitimuje několik vojáků. Na začátku je poměrně dost světla.

Bílé kachlíčky na stěnách umožňují zapomenout na zdejší těžký, parný vzduch a nepříjemný zápach shnilotiny. O pět minut později se objevuje nesčetné množství schodů. Čím nížeji sestupujeme, tím větší tu panuje přítmí. Esesman přistupuje k vypínači a rozsvěcuje. Čilými kroky pokračujeme po dalších schodech. Přicházíme ke dveřím pracovny, kde je mi přikázáno čekat. Strážce opatrně klepe, vstupuje dovnitř, poté se vrací a dává mi znamení, že za chvilku pro mě přijde sám vůdce. Konečně slyším jeho kroky, spíše šourání nohou, které s nemalými obtížemi tahá po podlaze. Už zdaleka si mě všímá. Měří něco přes 170 centimetrů. Je mu 56 let, ale vypadá jako stařec. Zůstal mu však ten ďábelský pohled, o kterém mluvil každý, kdo ho byť jen na okamžik viděl zblízka.