Děj napínavého příběhu se přelévá ze zpravodajského světa na taneční parket, z Prahy do Afriky, a čtenář má tak jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku věcí, z nichž zná jen výsledek: živý vstup reportéra z místa tragédie či odtančenou choreografii jako taneční ukázku na plese, případně na taneční soutěži. Kdo ví, kolik je za tím dřiny, co stojí v pozadí a kolik musí takový člověk obětovat ze svého soukromého života? Možná už po přečtení knihy nebudete závidět těm, které vidíte na obrazovce, a nebudete snít o životě známé osobnosti. Navíc se seznámíte s posláním a oborem činnosti mezinárodní organizace Veterináři bez hranic.

Ale samozřejmě Haně Hindrákové nejde jen o to, aby své čtenáře poučila, především chce (jako vždy) přinést silný ženský příběh nabitý nejen akcí, ale také emocemi. A to se jí daří. Můžete s Norou toužit, můžete s ní plakat, můžete se smát. Nora je totiž silná i slabá zároveň a v jejím příběhu rezonuje tajné přání většiny žen – být úspěšnou, milovanou ženou a mít svého „prince na bílém koni“, který vždy přispěchá a zachrání ji…

Co na Haně Hindrákové obdivuji, je její úsporná forma psaní. Zápletku, kterou by jiný autor roztáhl minimálně na 500 stran nebo by sepsal dva romány na dvě odlišná témata, ona dokáže vtěsnat do 160 stránek, a přitom nemáte pocit, že by něco chybělo. Najdete velké množství dialogů, popisů krajiny, nálady, emocí, takže netápete, kde, kdo, co, jak a proč. Její romány jsou stručné, přehledné, ale současně působivé, podmanivé a hluboké. Jejich myšlenky ve vás rezonují i po dočtení a vedou k chuti něco udělat. Za mne je Svítání nad savanou velmi vydařeným příběhem s potenciálem zaujmout především ženy všech věkových kategorií.