Knížka Drahomíra je rozdělena na několik částí. V první z nich nás autorka seznamuje s mladičkou Dragou, dívkou žijící na stodoranském panství. Kněžna Ludmila si ji vyhlídne jako manželku pro svého druhorozeného syna Vratislava. Protože se jedná o pohanský lid, ponechá jí do svatby na hradišti i křesťanského kazatele, který ji má pokřtít a naučit právě víře.

V té době krásná a divoká Draga prožije románek s jedním ze svých vikingských ochránců. Naštěstí i přes svou naivitu neztratí to nejcennější a odjíždí do Čech provdat se za kněžice Vratislava. Po příjezdu ji čeká studená sprcha od budoucí tchyně hned mezi dveřmi. S křesťanskou vírou má Draga přijmout i nové jméno – Drahomíra. Její nechuť k Ludmile začíná pomalu klíčit.

Hlavním motivem celé knihy je vykreslení vztahu mezi Dragou a Ludmilou. Už na základní škole se děti učí, že Drahomíra je ta zlá žena, která nechala zavraždit noblesní a chytrou kněžnu Ludmilu. Jenže kde je pravda? A na čí straně stála spravedlnost? Proč Václava a pak i Boleslava vychovávala Ludmila a ne Drahomíra?

U knížek Oldřišky Ciprové mi dost vadí jejich zkratkovitost. Mám raději hutnější a více rozepsané scény, zvlášť jsou-li pro příběh klíčové. V tomto románu však autorka prokázala, že své řemeslo ovládá na jedničku. Napsala knihu, která sice čtenáře provede širokým záběrem mnoha let na poměrně malém počtu stran, ale přesto do hloubky ukazuje charakter některých postav.

Autorka perfektně vystihla okamžik, kdy se Drahomířin vztah k Ludmile definitivně překlopil do negativní roviny. A to chvíli, kdy ji připravila o prvorozeného Václava a rozhodla se ho vychovávat stranou od matky. Proč? Jaké k tomu měla právo?