Zdeněk Hanka, český autor žijící v Kanadě, vydal novou knížku Ticho nemá ozvěnu. Stejně jako v předešlých titulech (Dopis do ticha, Střípek malachitu) se i zde prostřednictvím životního příběhu obyčejného člověka věnuje konkrétnímu společenskému problému. Tentokrát si zvolil tématiku nebezpečí internetového prostředí.

Děj knihy se odehrává ve dvou rozdílných časových rovinách, které se zhruba uprostřed střetnou a zapadnou do sebe jako dva dílky skládačky. Na rozdíl od „Partitury“ však dějové linie nejsou datovány, o to větším překvapením je ono protnutí obou dějů.

Autor zůstává věrný svému rukopisu také v tom, že žádná z postav není vyobrazena jako „superhrdina“. Jsou to obyčejní lidé, kteří někam směřují a dělají na své cestě chyby. Neprochází v příběhu zásadní proměnou, ale jistě se ze svých chyb poučí. Jak už jsme u Zdeňka Hanky zvyklí, po přečtení díla nelze říct, která postava byla skutečně hlavní. Příběh se točí kolem nezvěstné Jill, ale při samotném pátrání je nejdůležitější role otce a také Jillianiných kamarádů z kapely. Je těžké posoudit, jak dalece by bylo takové pátrání na vlastní pěst reálné. Zde autor zřejmě vychází ze skutečnosti, že spousta lidí zůstává nezvěstných i po dlouhém vyšetřování policií.

Hlavní myšlenkou navíc není, zda po ztracené Jill pátrá rodina a přátelé, nebo policie. Stěžejní idea díla Ticho nemá ozvěnu jen potvrzuje fakt, že všechny lidské problémy plynou z nedostatečné komunikace, slepého lpění na svém názoru a neústupnosti.

Příběh není složitý a v některých momentech si čtenář říká, jak může někdo udělat takovou školáckou chybu jako Jill. Proč se neporadila alespoň s kamarády? Takové chyby se ale bohužel ještě dnes, a to přes veškeré preventivní programy ve školách a přestože prostředí internetu je naším každodenním společníkem, dopouští spousta lidí po celém světě.