Kniha Bojovník, anotace
Když bylo Isovi deset let, jeho dětství se v jediném dni navždy změnilo. Do rodného města Bukavu vtrhla jednotka vzbouřenců, v ulicích zuřily požáry a Isa se stal svědkem toho, jak rebelové brutálně pozabíjeli zbytek jeho rodiny. Rachot střelby a křik mu od toho dne zní stále v hlavě, cítí ostrý pach krve. Když ho vypátrají dětští vojáci, postaví ho před jasnou volbu – smrt, nebo zbraň?
Kniha Bojovník, on-line ukázka
Moïse odjížděl do Gomy v úterý. Dohadoval se s otcem až do chvíle, kdy ho táta posadil do autobusu. Když jsem ho viděl odjíždět, bylo mi smutno, a když jsem se s ním loučil, nejradši bych se rozbrečel, opravdu. Ale všechen smutek se rozplynul, když jsem viděl, co mi Moïse nechal na posteli. Ležel tam jeho prak. Myslel jsem, že když už Moïse odjel, nastane doma klid. Dny plné hádek skončily. Ale u večeře se táta tvářil ještě vztekleji než kdy dřív. Maminka z něho byla nešťastná, a taky mu to řekla. Chtěla, abychom s Moïsem odjeli všichni. Otec jí odpověděl, že on musí zůstat a chránit naši zemi. Mluvil o tom, že je všude plno zlodějů a špatných lidí, kteří by chtěli ukrást to, co patří konžskému lidu.
Když viděl, jak se tvářím ustaraně, a všiml si, jak se na něho dívá Rita, usmál se a dodal: „Všechno bude brzo za námi. Zase bude všechno v pořádku.“ Když jsme šli večer s Ritou spát, ležel jsem v posteli a přes zeď poslouchal hlasy rodičů. Pořád se ještě hádali. Cítil jsem ve vzduchu nějakou změnu. Když se slunko uložilo za obzor ke spánku, město ztichlo, jako by se z něho stalo město duchů. Měl jsem dojem, že se něco blíží. Druhý den ráno bylo pořád ještě nezvyklé ticho. Neslyšel jsem kokrhat žádné kohouty.
