Kniha Třicet let na zlatém severu, anotace
Neotřelé vyprávění českého polárníka, který líčí svoji neuvěřitelnou cestu na sever. Poznal řadu různých krajů a lidí s roztodivnými zvyky. Setkával se se zlatokopy, zkoušel žít s Eskymáky, zakoupil loď i psí spřežení. Vynikal jako obchodník, ale osvědčil se i jako lékař, a dokonce byl zvolen náčelníkem Nové Sibiře.
Kniha Třicet let na zlatém severu, on-line ukázka
S obavami jsem vyrazil k ostrovu Koljučin. Pane bože, dodnes vzpomínám, jak jsem byl ohromen, když se sobi rozběhli. Seděl jsem na saních jako pán a letěli jsme s větrem o závod po zasněžených pláních. Cestoval jsem takhle nejméně pětkrát rychleji než s ubohým Ponym. Ale přiznávám, že jsem nikdy za svého putování po Sibiři nezažil tolik hrůzy, ani ve chvíli, kdy jsem byl koněm probuzen uprostřed pralesů, obklopen kruhem zelených světel vlčích očí, jako teď, kdy jsme uháněli o překot a já někdy k večeru nikde kolem neviděl tundru. Často jenom skála a sníh a led, mnohdy jsem se loučil se životem. A přece i zde mi přálo štěstí, vždycky jsem nakonec tundru našel.
Často jsem pozoroval soby, jak podivně se pasou. Někdy spásali lišejník s velkou chutí, ale najednou přestali, odvrátili se a hledali o kousek dále, kde se zase pustili do jídla. Vrtalo mi to hlavou, proč na některém místě žerou a na jiném ne, vždyť přece lišejník je všude stejný. Někdy jsem klekl a hrabal jsem se v lišejníku, prohlížel jsem ho ze všech stran, jestli se liší od lišejníku několik kroků odtud. Ale nepřišel jsem na to, podle mě byl všude stejný. Zkrátka jsem se ve svých sobech nevyznal. Ale brzo jsem si je zamiloval, opravdu jsou člověku prospěšní. Domorodí obyvatelé severu, tedy ti, kteří se doslechli o křesťanství, o znamení kříže, považují soba za posvátné zvíře, protože má v noze jednu kost podobnou tomuto znamení.
