O čem kniha Na Plechárně je?
Steinbeck je mistr slova. Začínat jeden z prvních odstavců recenze takovým tvrzením ji už determinuje, odsuzuje k bezvýhradné chvále, ale co jiného se dá se Steinbeckem dělat? Ať už píše o povalečích, o postižených, nebo o lidech bez jakýchkoli skrupulí, nemůžete se zbavit dojmu, že se napil trochu více, než unesl, a počal dáviti. Ale to, co vychází z jeho hrdla, je vodopád písmen, pestrobarevné kaskády slov a peřeje metafor a přirovnání.
Že ho novela Na Plechárně zastihla v té nejlepší formě, jal se ukázat hned v prologu. Energií a obrazotvorností nabitým stylem čtenáře uhrane už první větou a okouzlí jej do konce prologu. A jste tam. Jste v ulici Na Plechárně. Čicháte její smrad, její vůni, pozorujete místní panoptikum a hltáte cokoli, co se jim děje.
Kniha Na Plechárně nemá silný příběh. Mnozí by se dokonce nebáli novelu označit jako bez příběhovou, ovšem tomu se dá oponovat malomyslností, protože ta nit táhnoucí se od prvního setkání se dá vysledovat i bez sebemenší námahy, a nedá se označit za malichernou. Naše životy plní právě nitě takových příběhů. A stejně jako v ulici Na Plechárně, i v našem životě nit prochází stehy vedlejších linií a odboček.
Těm, kteří hledají silný příběh a styl pro ně plní podružnou funkci, novela Na Plechárně nic neřekne. Ale pokud vám alespoň trochu záleží na stylu nebo na atmosféře, vězte, že ze stránek budete na jedné straně cítit prašné montereyské ulice mrtvých odpolední, stejně jako se budete pohupovat na vlnách autorské představivosti bez dotyku země.
