Kniha Gustík Smutník a kradač lidí, anotace
Gustík žije v černém domě obklopeném černým plotem a zahaleném mlhou. Sám je napůl kluk a napůl stín. Strašidelný dům nesmí opustit, a tak nemá žádné kamarády. Smutně pozoruje, jak se naproti do růžového domku stěhuje rodina se dvěma školačkami. Rád by se s nimi seznámil, ale ví, že existuje pádný důvod, proč se jeho pochmurnému domu vyhýbat.
Kniha Gustík Smutník a kradač lidí, on-line ukázka
Ema se zahleděla na dům a uviděla na předzahrádce zvláštního smutné- ho chlapce. Díval se na ni přes železný plot. Představa, že tam ten kluk stojí a sleduje, jak paní Čmuchálková radí lidem, aby se vyhýbali jeho obydlí, jí připadala tak nespravedlivá, že málem pronesla něco nezdvořilého. „Co je na něm špatného?“ „Až to zjistíš,“ prorokovala sousedka, „tak bude… pozdě.“ Tyhle věty lidé pronášejí jenom ve strašidelných filmech, pouze v noci a těsně předtím, než venku za oknem zaburácí hrom, aby náležitě podtrhl význam jejich slov.
Ale dnes je teplý slunečný den a jediný dostupný mrak visí nad temným domem. Se zahřměním nelze počítat. „Opakovaně žádáme město, aby ho nechalo strhnout,“ pokračovala paní Čmuchálková. „Bohužel nám neustále tvrdí, že k tomu nemají důvod. Jak to, že ne? Stačí se na tu barabiznu podívat!“ A tak se noví sousedé na tu barabiznu podívali. Protože okamžitě neodpověděli, paní Čmuchálková změnila téma hovoru. „Mimochodem, viděla jsem vás odnášet do domu zvířecí přepravku. Doufám, že v ní byl pejsánek. Šerlokovi by se kamarád hodil.“ Alespoň na tohle se dalo odpovědět. „Je mi líto,“ povzdechl si pan Takový. „Eda je kocour.“ „Och,“ zakvokala paní Čmuchálková, načež se na několik vteřin rozhostilo rozpačité ticho.
