A satan se smál z nebe jsou to čtyři povídky psané mužem pro muže. Témata jsou opravdu spíše mužská záležitost. Vlastně ani nedokážu vysvětlit proč si to myslím. Povídky jsou takové dost surové. Ale né násilně myšleno..ale tak nějak chlapsky neotesané a rozhodně autor nechodí kolem horké kaše. Povídkám chybí taková ta omáčka okolo. U první povídky jsem sice hned na začátku pojala podezření, že tohle musela psát ženská a ještě navíc milovnice Monyové, ale jsem ráda, že tento pocit odezněl. Také odezněl po pár stránkách i pocit „tohle je ten důvod, proč nečtu české autory.“ Abyste to pochopili. U českých spisovatelů cítím pořád takový závan minulých režimů a styl psaní je toho naprosto plný. I tady jsem ten pocit měla, než se autor začal „fakt dost nenápadně“ strefovat do dnešní politiky, mírových bomb, mezilidských vztahů „nevztahů“ či do chování dnešních lidí a jejich přístupu. A vůbec „fakt dost nenápadně“ v každé povídce dává najevo svůj názor či postoj ke všemu dění kolem. Přišlo mi to místy dost drzé a koukala jsem kolem sebe, kdy uvidím dav nesouhlasných hlav, který začne knihu házet na jednu hromadu uprostřed Václaváku a rituálně ji pálit, jako to chtěl udělat Vatikán se Šifrou mistra Leonarda od Dana Browna. Potrefená husa, či jiná zvířena, se vždycky ozve jako první a nejvíc nadává.