O měsíc později přijíždím na známou faru, kde mě s úsměvem vítá otec Patrik. „Rebeko, rád vás vidím a jsem moc rád, že jste přijala moji nabídku. Jen se nezlobte, ale nevím, kolik času vám budu moct věnovat. To víte… lidi umírají… řeší se pohřby a další rodinné patálie.“ „To vůbec nevadí,“ mávnu rukou. „Vždyť jste chtěl, abych nafotila aktivity vaší farnosti. Jestli vám a farníkům nebude vadit, že se budu pohybovat s vámi, ráda vše zdokumentuji pro vaši farnost zadarmo,“ navrhuji mu a on s povděkem souhlasí. Celý den navštěvujeme farníky, řeší se detaily pohřbů, plánují se svatby.

Z chování otce Patrika je zřejmé, že on moc dobře ví, jak si naklonit lidi, dělá to naprosto přirozeně, jako by jedl nebo pil. Navečer se zúčastňuji tří mší v Patrikově farnosti. Je zvláštní vidět otce Patrika v  akci a  hodně to na mě působí. Na jedné mši dokonce bere do ruky kytaru a procítěně hraje a zpívá. Hned si vzpomenu na tátu a jeho pět akordů, s nimiž toho dokázal tolik zahrát. Jak já jsem jeho brnkání na španělu milovala. Po dosloužení poslední mše odejde otec Patrik do presbytáře a věřící se za něj začnou modlit. „Pane Ježíši, děkujeme ti, že máme mezi sebou kněze, tvého služebníka a správce Božích tajemství. Prosíme tě, dej mu věrnost, a vytrvalost ve svaté službě a nám živou víru, žes ho poslal ty.