Iris seděla na lavičce a nehýbala se, nebo se o to alespoň pokoušela. Nechtěla, aby ji někdo rušil. Ztrácela se ve vlastní hlavě tím sladkým, leč mučivým způsobem, ale muž, který se posadil vedle ní, očividně neuměl číst myšlenky. Cítila, jak se na ni několik dlouhých, nepříjemných vteřin dívá a bezostyšně ji pozoruje. Z té intenzity ji mrazilo v zádech. Nenápadně ho sledovala periferním viděním a snažila se nepočínat si tak okatě jako on. Nejednou musela bojovat s nutkáním vstát a odejít, ale říkala si, že tu byla první. Napadlo ji, jestli ho třeba nezná, toho vysokého vetřelce vedle sebe – ale kdyby tomu tak bylo, nemluvil by s ní? Iris sepnula ruce a naučeným pohybem se dotkla prsteníčku.

Okamžitě si uvědomila, že prohlubeň, která na něm bývala, se začíná ztrácet. Z toho pomyšlení se jí sevřel žaludek. Přepadla ji směsice pocitů tak vzájemně propletených, že se jeden od druhého nedaly odlišit. Iris přenášela váhu ze strany na stranu. Z chladu a nečinnosti jí začaly trnout nohy, brněly ji a mravenčilo v nich. Cítila, jak se muž znovu podíval jejím směrem, a mimoděk se napjala a zhluboka se nadechla. Zlobila se. Vadila jí společnost nezvaného cizího člověka – někoho většího, vyššího, širšího a silnějšího, než je ona. Iris si poposedla, zkřížila nohy a složila ruce do klína. Načerpá sílu ze svého klidu. Z tmavnoucí oblohy začalo prosakovat světlo, jak se jedna po druhé objevovaly hvězdy doprovázející nádherný měsíc, který opanoval její jižní cíp.