Nervozita nutila Claire usmívat se příliš široce. Vkročila na rohožku v tom nádherném domě. Páni. Ani na chladném vzduchu nešetřili. Ona si už léta nedovolila utrácet za klimatizaci. Dva muži a jedno dítě na ni zírali, jako by jí narostla druhá hlava. Zatímco se chvíle ticha protahovala, udělala si rychlý úsudek. Malý Tommy byl se zlatavou pletí, blonďatými vlásky a modrýma, jímavýma očima rozkošný. Znepokojovala ji však touha a naděje, která v nich zářila. Ten chlapec právě přišel o mámu. Jak by mu mohla nabídnout pár hodin denně, když si dobře uvědomovala, že nemůže ani zdaleka zahojit šrámy na jeho duši a nahradit, co ztratil? Když se však dívala do jeho zářivých oček a na jeho dokonalou tvářičku, pochopila, že ho nedokáže odmítnout.

Nemohla ignorovat jeho zbožný a roztoužený pohled. Viděla až do jeho něžného srdíčka. A to bylo zlomené. Zahlédla ho jen na vteřinku, ale i ta stačila k tomu, aby si umínila, že mu pomůže. Zapomněla na peníze, které vlastně tvořily důvod, proč s nabídkou souhlasila. Teď si přála na autobusové zastávce čekat, až se Tommy vrátí ze školky. Chtěla mu péct lasagne a číst pohádky. Žilami se jí nečekaně rozproudila nová krev. Měla tři dcery a jednu vnučku. Milovaly ji a ona je, a to celou duší, ale nepotřebovaly ji jako tenhle chlapec. Mrkla na něj. Tommy se zazubil a odhalil řadu rovných mléčných zoubků. „Jablečný koláč mám moc rád,“ řekl.