Anthony neklidně chodil po svém pokoji sem a tam. Po hodině už to čekání nemohl vydržet. Ellen byla předtím nesmírně rozrušená a kladla mu na srdce, aby nikam nechodil. Pak s tichými slovy modlitby na rtech odešla. Anthony se na jedné straně těšil, že konečně opustí hrad, kde vyrostl, na druhé straně vyhlížel v obavách, co ho asi čeká u dvora. Ačkoli strávil na Fentonu celý život, v jeho srdci žhnula jiskra touhy po dobrodružství. Pomyšlení na otce, na hřmotného hromotluka se studenýma očima, mu nahánělo husí kůži, přesto nesmírně toužil po tom, aby mohl konečně prokázat své dovednosti v sedle i schopnosti v zacházení s mečem. Zbrojmistr Lifton mu mezitím přestal být vyrovnaným soupeřem.

Tolik chtěl vyrazit na lov! Dát svému koni ostruhy a nemuset se na nikoho ohlížet, jen se volně hnát lesem… Vzepřel se Elleninu příkazu a zamířil zpět do slavnostní síně, poháněn zvědavostí. Bylo tu prázdno, všechny pokrmy však dosud stály netknuté na stolech. Anthonymu zakručelo v břiše. Od rána, kdy si dal malý kousek koláče, totiž nic nejedl. Rychle si utrhl studené husí stehýnko a ulomil kus bílého chleba. Spláchl to pohárem ředěného černého piva. Pak se rozhlédl kolem sebe, nejistý, co dál. Kam všichni zmizeli? Toho elegantního cizince a jeho doprovod jistě odvedli do komnat pro hosty. Anthony si nevzpomínal, že by toto křídlo prostorného hradu kdy někdo využíval. Ačkoli ve společnosti toho rytíře strávil pouze krátkou chvíli, cítil nevysvětlitelnou přitažlivost. Srdce mu poskočilo, jakmile si vybavil jeho hnědé oči. Připisoval to té vzrušující zprávě, že má k siru Normanovi vstoupit do služby jako panoš.