Kniha Šerpové, anotace
Bez nenápadné malé komunity horalů žijících na úpatí Himálaje by se horolezci těžko odvážili zdolat nejvyšší horu světa. Skromní, silní a přátelští Šerpové stále znova pokořují velehory a pomáhají druhým dostat se na jejich vrcholy. Seznamte se s příběhy lidí, jejichž osudy jsou úchvatnými dobrodružstvími na hranici mezi životem a smrtí na střeše světa.
Kniha Šerpové, on-line ukázka
Jednoho mrazivého rána asi před 70 lety, kdy se zlaté sluneční paprsky chystaly rozpustit sníh na vršku hory Kongde (6 187 m), procházeli sirdar Mingma Čhiring Šerpa a jeho přátelé kolem svého domova v Thame s nákladem pohanky a obilných zrn na zádech a rychle mizeli za horou. Jejich rodiny v Thame, vesničce na úpatí hory Kongde čítající méně než dvacet pět domácností, mžouraly do dálky a snažily se rozeznat jejich pohyb. Postavy se zmenšovaly a zmenšovaly, až se jim ztratily z dohledu. Už se pomalu stmívalo a skupinka dorazila k ledovci v podhůří hory Nangpa La (viz str. 58).
Aby se přizpůsobila extrémní nadmořské výšce a zimě, utábořila se na noc na ledovci. Noc se vlekla a přituhovalo. Aby se Šerpové udrželi v teple, co nejvíc si utáhli tradiční tuniky z jačí vlny a obuv ze zvířecí kůže a vlny. Několik desítek let trvalo, než se prvním Šerpům dostaly do rukou péřové bundy, lehké a teplé lezecké boty, stany z materiálu lehčího, než je plátno, a další komfortní věci. Kromě vlastní tělesné teploty a oblečení jinou formu tepla neznali. K jídlu neměli nic než tlusté chlebové placky (čapátí) a sušené čatní se solí a čili zabalené do kapesníků. Během jídla si sirdar Mingma dělal starosti spíš s počtem placek než s mrazem. Tato noc byla první ze sedmi krušných dní, než došli do Tibetu a potom se konečně vrátili domů.
