Přesně v tom samém okamžiku v kanceláři zpravodajské agentury Reuters, sídlící na Manhattanu, novinář Damon Peters sledoval, jak mu zčernala obrazovka počítače a naskákaly na ní důvěrně známé, počítačově vygenerované červené balonky. Totéž se stalo v londýnských Timesech, v New York Times, China Post a Sidney Morning Herald a dalších stovkách novin a mediálních organizacích po celém světě. Až na to, že tentokrát, jakmile první balonky vylétly k okraji obrazovky, popraskaly a vykutálela se z nich tlustá tmavá velká písmena a vytvořila mrazivý vzkaz: AŤ ŽIJE ŽENEVA! HENRY GRANSTON R.I.P. Na Manhattanu se Damon Peters otočil na své židli a pohlédl na svého kolegu Mariana Janneyho.

„Kdo je Henry Cranston?“ „Nemám páru.“ „A co se sakra stalo v Ženevě?“ Podle vyjádření místních bylo explozi slyšet na několik kilometrů. Tlaková vlna prohodila Clotilde Cranstonovou předními dveřmi jejich domu, roztříštila jí pánev a zlomila čtyři žebra. Jako zázrakem přežila. Stejně tak jejich pes Wilbur. Henryho Cranstona výbuch rozmetal na milion prolhaných, podvodných a záštiplných kousků. Tracy Whitneyová se znovu pozorně zahleděla na záběry z místa neštěstí v Ženevě. K vidění toho moc nebylo. Suť ze zahradní zídky. Utržený prst. Greg Walton se otázal: „Za jak dlouho se tam můžete dostat?“ Tracy seděla v jeho kanceláři v Langley, kde ji seznámil s posledním vývojem boje proti Skupině 99. Byl únor, tři dny po vraždě Henryho Cranstona.