O čem kniha Ukradené dětství je?

Nechci, aby to vyznělo jako klišé, protože to by si tato kniha nezasloužila. Ale vážně je těžké ji odložit a nechat čtení na později. Vyprávění z úst Lisy, hlavní hrdinky, a sled událostí v jejím útlém věku jsou tak šílené, že jsem nevycházela z údivu. Literární zpracování je naštěstí skvělé a poutavé. Měla jsem z toho totiž v prvopočátku strach vzhledem k tomu, že autorka Lisa Brönnimann není spisovatelka. Ukradené dětství je silné kafe. Připravte se na to, že z vás tato kniha podle skutečných událostí vyždímá spousty emocí a postaví vás před řadu otázek.

S Lisou se prvně setkáváme jako s třicátnicí – vdanou paní a maminkou dvou dcer. V té době obdrží přes právníka dopis od své biologické matky, v němž stojí, že ji celou dobu hledala. Lisa dopis nedočte a ve vzteku ho trhá.

Rázem se ocitáme o pár desítek let zpět. Píše se rok 1970, Lise je pět a žije s dalšími dětmi ve vinařství, v němž všichni musejí od rána do večera pomáhat. Existují tady pravidla, ale Lisa jiný život nezná, a proto to tady má ráda a v budoucnu se ve vzpomínkách do tohoto dočasného domova často vrací. Když ji z prostředí vinic vytrhnou a musí putovat do jiné rodiny, je nešťastná. Stále jí je pět a na statku, jejím novém domově, musí od pěstounů snášet kruté bití a urážky. Nejinak je na tom i chlapec Adrian, který tam pobývá už tři roky. Adrianův učitel se dozví o špatném zacházení a děti jsou odebrány. Že by to mělo happy end? Ani zdaleka.

Upovídaná, zvídavá holčička, která touží po kamarádech, bezstarostném dětství plného her, nenachází útěchu ani v dětském domově. Naopak – děti jsou zde dopovány prášky, aby byly klidné a bezproblémové. Po několika měsících Lisa odjíždí k dalším pěstounům. Už už svítá naděje na láskyplnou rodinu. Je to nervy drásající. Ale ani tady Lisa nenajde útočiště.