Probudila jsem se v sestřině posteli s obličejem zabořeným do bílého nadýchaného polštáře. Na okamžik jsem si připadala jako v dětství, kdy jsme si se Summer vyměňovaly pokoje. Jenže to je dávná minulost. Dospěly jsme a tahle luxusní manželská postel pod arkýřovým oknem patří také Adamovi. Otočím se na záda a pohledem hodnotím ložnici. Převládající krémové odstíny a vysoký huňatý koberec brosk-vové barvy dodávají prostoru pocit vzdušnosti. Najednou mě přepadne provinilý pocit, že si takhle užívám pohodlí v sestřině a švagrově domě, ač oba jsou tisíce kilometrů vzdálení – možná už dál než v Austrálii. Po jejich odjezdu musel někdo vyměnit ložní prádlo, ale i tak to tady voní po Summer – opalovací mléko, jablka a pláž… Současně mi prolétne myslí, že tuhle místnost sama nezařizovala.

Dům patřil Adamovi, když se nedlouho po smrti jeho manželky Heleny vzali. Ložnice vypadá víceméně stejně jako před rokem o sestřině svatebním dni. Jako kdyby jen zaplnila uprázdněné místo po jiné ženě. Summer je pohodová povaha, tak proč jí to mít za zlé? Arkýřové okno skýtá až kýčovitý výhled na wakefieldskou pláž. S námahou se posadím – matrace je totiž příšerně měkká. Opřu se o mahagonové čelo postele a natočím tvář proti vycházejícímu slunci. Na tyrkysové hladině Korálového moře tančí zlatavé odlesky slunečních paprsků a já si přeju vznášet se v té boží lázni. Koneckonců potřebuju ze sebe smýt jisté nepříjemnosti posledních dnů. Z domu na útesu můžu na severní straně pozorovat řeku Wakefield vinoucí se krajinou jako nezhojitelná jizva. Summer tuhle řeku odjakživa miluje, přestože se v ní nedá koupat kvůli líhním mořských krokodýlů.