Umírám. Řadu měsíců jsem odmítal vnímat příznaky konce, ale dnes ráno jsem měl ve stolici krev a hluboko v břiše se mi usadila tupá bolest. Připadá mi, jako bych v sobě měl nějakého démona, který mi vyžírá vnitřnosti. A třeba tam nějaký je. Možná moje tělo propadlo Ďáblu, který si s ním může dělat, co se mu zlíbí, než spočinu v ledovém objetí smrti. Nevyčítám Bohu, že by mě snad opustil. V posledních letech jsem se ze všech sil snažil dodržovat jeho přikázání. Uctíval jsem ho a vzdával mu chválu svou prací i modlitbami, ale je možné, že člověk během života poklesne příliš hluboko, než aby si zasloužil jeho odpuštění.

Vím, že v Písmu stojí něco jiného, ale nedokážu se ubránit úvahám, zda věci, které jsem napáchal, nepřiměly dokonce i Všemohoucího, aby se ke mně obrátil zády. Častokrát jsem se probudil do ledového poklidu své cely, mráz mě štípal do nosu, svět kolem byl temný a tichý, a já jsem ležel na pryčně, tiskl si pod bradu tenkou přikrývku a děsil se toho, že nebudu ve chvíli smrti předveden před svého nebeského Otce. Mohl by člověku, jako jsem já, Ježíš skutečně odpustit? Nu, teď umírám, takže to brzy zjistím. Smrt si pro mě přichází tak jistě, jako že venku taje sníh, mění hlínu na polích v lepkavé mazlavé bláto, jež se lepí na nohy rolníkům, kteří se tam lopotí.