Po klidném několikatýdenním přežívání na shromaždišti bylo pro Fayolu prvním šokem už to, když uslyšela hluk, ke kterému spolu se strážným směřovali. První reakcí byla okamžitá touha utéct a někde se schovat. Nerozuměla žádným slovům, křik se linul jako souvislý proud zvuků, vydávaný mnoha mužskými hrdly. Strážný mlčel, ale když kráčeli kolem nějakého vysmátého muže, strážce na něj houkl: „Edvarde, tys to už zabalil?“ „Jo, mám nakoupeno. Docela levně. Hepburn jde pod cenu, potřebuje se rychle zbavit celého nákladu, když ho White tak vypekl.“ „White nekoupil nic?“ „Ne. Ani se na trhu neukázal. Kolují zvěsti, že jeho synek je po smrti. A starý Benjamin White neodpouští.

Řekl bych, že jak Hepburn všechno zboží rozprodá, vysmahne odsud navždy.“ „Nepatří ale půlka jeho lodi právě Benjaminovi?“ „Nikdo neví. Snad jo. O to je všechno složitější. Ale toho jeho kluka není nikomu líto. Byl to pěknej hajzl. No nic, nakoupil jsem dobře. Půjdu.“ „A co tahle? O tu nemáš zájem? Jdou o ní všelijaké řeči.“ Edvard velmi neurvale přinutil Fayolu otevřít ústa a prohlížel si její zuby. „Bože můj, ať ji nepoškodíš! To by mě Hepburn zabil! Je to jeho nejlepší kousek! Všude se o téhle děvce mluví jako o…“ „Zuby má fakt hezké. A ty kozičky taky. Ještě se mrknu na její spodek.“ „Ne. Promiň. Někdo nás uvidí a bude průser. Víš, co kolem ní Hepburn nadělal řečí. Prej princezna, nebo snad královna a šamanka, co umí přivolat déšť.“