Přenocovala v hotelu a pak nastoupila na palubu mnohem menšího letadla, které mířilo do Broken Hillu. Jakmile prorazilo souvislou spodní oblačnost nad Velkým předělovým pohořím a otevřel se pohled na krajinu, Kate se zhrozila, že je všude jen vyprahlá pustina. „Má zdejší scenérie jenom tuhle barvu?“ zeptala se letušky, aniž odtrhla oči od červené země, na první pohled suché jako troud. „Nikde nevidím žádnou zeleň.“ „Střední Austrálie je velmi suchá a nehostinná,“ potvrdila stevardka. „A Tibooburra?“ Kate opouštěla naděje. „To jméno neznám, paní McGregorová. Bohužel jsem si neměla možnost prohlédnout vesnice, kde není letiště. Je to cíl vaší cesty?“ „Ano, ale nevím, jak se tam dostat.“ Pamatovala si tetina slova, že když ji otec vezl do Anglie, letěli z Broken Hillu.

Předpokládala tedy, že odtud bude muset jet do Tibooburry autobusem. „Na letišti se zeptejte, zda by vás někdo nevzal do Tibooburry lehkým letounem,“ poradila jí. „Třeba budete mít štěstí. Tomu stačí k přistání rovné otevřené prostranství. Pokud se tam nebude vyskytovat žádné letadlo, určitě existuje autobusové spojení. A kdyby ne, musíte se svézt s listonošem,“ zasmála se. V domnění, že poslední poznámku mínila žertem, se Kate zasmála také. Letištní budova v hornickém městě Broken Hill v Novém Jižním Walesu nebyla o nic větší než stáj a byla celá rozpálená. Kate si vyzvedla kufr a přešla k informační přepážce, zjistit, jak se dostane do Tibooburry. „Jezdí tam autobus?“ Paní se zasmála a Kate si hned připadala hloupě.