Je mi pět let, jmenuji se Lisa a mluvím německy a francouzsky. Žiji s „matkou“, „otcem“ a „sourozenci“ na vinařském statku v Romandii, frankofonní části Švýcarska. Na dřívější dobu si nevzpomínám, ale vím, že i když se ke mně „rodiče“ chovají jako k vlastní, nejsem jejich. „Tak co, ty šilhavý trpaslíčku, nechtěla bys nášup?“ ptá se mě vinařka láskyplně. „Na svůj věk jsi moc mrňavá a hubená. Potřebuješ vyrůst a zesílit.“ „Proč?“ ptám se zvědavě. „Abys pozdějc mohla pracovat jako starší holky, třeba Annabelle.“ Krátce o tom popřemýšlím.

Zrovna jsme dojedli přesnídávku. Mám za úkol prostírat stůl. To samé odpoledne, když je čas svačiny. Jsme zase na vinohradu. Buclaté a hlaďounké kuličky hroznů se na sluníčku třpytí. Listy révy svítí žlutě, červeně a oranžově. Je tady krásně, jsem z toho jako u vytržení. Dívám se dolů na jezero, ve kterém se zrcadlí hory. „Co je na druhé straně hor?“ ptám se. „A jak se tam dá dostat? Co se stane s hrozny, když je sesbírám? A jak to, že se listy zbarvují, a nezůstávají zelené?“ Moc se vyptávám a na většinu otázek dostávám pravdivou odpověď. Můj úkol spočívá v tom, sbírat ze země popadané hrozny a dávat je do koše. Vlastně do takového dřevěného vědra, co nosím na zádech.