Kniha Bílé noci, anotace
Osamělý mladík narazí jednoho dne na břehu řeky na půvabnou dívku, k níž vzplane touhou. Dívka ale čeká na svého nastávajícího, který by měl každým dnem dorazit do města. Čas ovšem běží, snoubenec o sobě nedává vědět a zamilovaný mladík se rozhodne jednat.
Kniha Bílé noci, on-line ukázka
Byla překrásná noc, jaké snad bývají, jen když jsme mladí, milý čtenáři. Nebe bylo takové hvězdné, takové jasné nebe bylo, žes na ně hleděl a musel se bezděky ptát, mohou-li opravdu žít pod takovým nebem všelijací zlostní a náladoví lidé. To je také mladická otázka, milý čtenáři, velmi mladická, ale nechť vám ji Pán hodně často přivádí na mysl! Mluvě o všelijakých náladových a zlostných vašnostech, nemohl jsem nevzpomenout na své bezúhonné chování po celý dnešní den. Hned zrána mě začal trápit jakýsi podivný stesk. Náhle mi připadlo, že jsem osamělý, všichni mě opouštějí a všichni se mě zříkají. Ledaskdo se může ovšem po právu zeptat, kdo jsou ti všichni, je tomu přece už osm let, co bydlím v Petrohradě, a téměř ani jedinou známost jsem neuměl navázat.
Ale nač potřebuji známosti? I bez nich znám celý Petrohrad; vidíte, proto se mi zdálo, že mě všichni opouštějí, když se najednou celý Petrohrad sebral a odjel na letní byt. Bylo mi úzko z té samoty a celé tři dny jsem s hlubokým steskem bloudil po městě, naprosto nevěda, co se se mnou děje. Mohu jít na Něvský, mohu jít do parku, mohu se toulat po nábřeží – nikde ani človíčka z těch, jež jsem zvyklý po celý rok potkávat na stejném místě v obvyklou hodinu. Oni mě ovšem neznají, ale já, já je znám. Já je velmi dobře znám; do paměti se mi vepsal téměř každičký rys jejich tváří. Raduji se z jejich veselí a rmoutí mě jejich smutek. Skoro jsem navázal přátelství s jedním stařečkem, kterého potkávám každý boží den v obvyklou hodinu na Fontance.
